Založení dceřiné společnosti v právní formě s.r.o. se řídí shodnými pravidly a postupy jako u jakéhokoli jiného subjektu. Mateřská společnost, jakožto zakladatel, může být česká nebo zahraniční právnická osoba. Postup zahrnuje sepsání notářského zápisu o společenské smlouvě nebo zakladatelské listině, splacení vkladů na účet společnosti a následný návrh na zápis do obchodního rejstříku.

1.1 Daňové aspekty společnosti s ručením omezeným v České republice

Nově vzniklá společnost s ručením omezeným je daňovým subjektem a dle daňového řádu jí vzniká daňová povinnost, která se v souladu s § 17 zákona o daních z příjmů (ZDP) vztahuje na příjmy z tuzemska i ze zahraničí. V souladu s § 3 daňového řádu daňová povinnost vzniká, jakmile nastanou skutečnosti, které jsou podle zákona předmětem daně. Zastoupení ve společnosti s ručeným omezeným při jednání se správcem daně je dle § 24 daňového řádu prováděno jejím statutárním orgánem, tedy jednateli. Navíc § 24 umožňuje i další formy zastoupení, např. prokuristu (pokud má zřízenou prokuru pro samostatné jednání), případně zaměstnance či jinou fyzickou osobu, pokud je k tomu společností řádně zmocněn.

Na základě § 6 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty (DPH) je osoba povinná k dani se sídlem v tuzemsku nebo osoba registrovaná do režimu pro malé podniky pro tuzemsko plátcem od prvního dne kalendářního roku bezprostředně následujícího po kalendářním roce, ve kterém její obrat v tuzemsku překročil částku 2 miliony korun a zároveň nebude vyšší než 2 536 500 Kč. Registrovat k DPH se ovšem daňový subjekt musí do 10 pracovních dnů od překročení limitu. Od 1.1. 2025 se obrat v souvislosti s povinností registrace k DPH společnosti počítá za kalendářní rok, tedy od ledna do prosince. Pokud v kalendářním roce daňový subjekt přesáhne hranici obratu ve výši 2 536 500 Kč, stává se plátcem DPH ihned od druhého dne po překonání této hranice. Povinnost registrace k DPH vzniká v tomto případě subjektu zpětně do 10 pracovních dnů. Tato povinnost se nevztahuje na daňové subjekty, které poskytují výhradně plnění osvobozená od DPH bez nároku na odpočet daně.

Dle § 4a odst. 1 zákona o DPH se obratem rozumí souhrn veškerých úplat bez daně, které společnost obdržela za uskutečněná plnění s místem plnění v tuzemsku. Do obratu se započítávají zdanitelná plnění, plnění osvobozená s nárokem na odpočet a osvobozená plnění bez nároku na odpočet uvedená v § 54 až § 56a, pokud se nejedná o doplňkovou činnost uskutečňovanou příležitostně. Naopak se do obratu nezapočítávají úplaty za prodej dlouhodobého majetku, není-li tato činnost nedílnou součástí běžné ekonomické činnosti společnosti. Společnost s ručením omezeným, která zatím nepřekročila stanovený obrat, může podat dobrovolnou přihlášku k registraci plátce, pokud uskutečňuje nebo plánuje uskutečňovat plnění s nárokem na odpočet daně.

Společnost s ručením omezeným je samostatným daňovým subjektem, který je poplatníkem daně z příjmů právnických osob. Dle ZDP je pro rok 2025 sazba daně stanovena na 21 %. Zisk dceřiné společnosti je zdaňován na její úrovni, a případné dividendy vyplácené mateřské společnosti mohou podléhat srážkové dani ve výši 15 %. Srážková daň ve výši 15 % je upravena v ZDP. Konkrétně se jedná o ustanovení v § 36 a § 38d, které se týkají zdanění příjmů plynoucích ze zdrojů na území České republiky.

V souladu se Směrnicí Rady 2011/96/EU má však ZDP v § 19 odst. 1 písm. ze) a násl. speciální úpravu, která říká, že příjem z dividend a jiných podílů na zisku z dceřiné společnosti je osvobozen od daně, pokud:

- mateřská společnost je daňovým rezidentem ČR nebo jiného státu EU/EHP (případně států se smlouvou o zamezení dvojího zdanění),

- mateřská společnost drží minimálně 10% podíl na základním kapitálu dceřiné společnosti,

- podíl je držen nepřetržitě alespoň 12 měsíců,

- obě společnosti jsou kapitálové společnosti (např. a.s., s.r.o., SE, SCE).

1.2 Vedení účetnictví v rámci společnosti s ručením omezeným v České republice

Účetnictví společnosti s ručením omezeným se řídí ustanoveními zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (ZoÚ). Společnost je povinna vést účetnictví ode dne svého vzniku, resp. ke dni zápisu do obchodního rejstříku až do dne zániku, resp. k poslednímu dni účetního období a dále v případech vymezených § 17 a § 19 ZoÚ. Podrobnější úpravu obsahuje vyhláška č. 500/2002 Sb., která stanovuje uspořádání a obsah účetní závěrky a metody účtování. Doplňující pravidla a postupy jsou obsaženy v Českých účetních standardech pro podnikatele, které musí být při vedení účetnictví dodržovány.

§ 19, odstavec 1 ZoÚ stanovuje, že účetní závěrku sestavují účetní jednotky k tzv. rozvahovému dni, což je den uzavření účetních knih. Řádná účetní závěrka se sestavuje k poslednímu dni účetního období, mimořádná účetní závěrka pak v případě mimořádných událostí. Účetní závěrka společnosti s ručením omezeným se skládá z rozvahy, výkazu zisku a ztráty a přílohy k účetní závěrce. U středních a velkých účetních jednotek se závěrka doplňuje také o přehled o změnách ve vlastním kapitálu a přehled o peněžních tocích.

Společnost s ručením omezeným je povinna vést účetnictví v plném rozsahu, tj. podvojné účetnictví, podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. To zahrnuje sestavení účetní závěrky a její uložení do sbírky listin obchodního rejstříku, čímž je zajištěna veřejná dostupnost a transparentnost hospodaření společnosti. V případě, že se společnost stane plátcem DPH, je povinna vést evidenci a plnit veškeré povinnosti v souladu se zákonem č. 235/2004 Sb., o DPH.

1.3 Spojené osoby a pravidlo principu tržního odstupu

Mateřská společnost na Slovensku a její dceřiná společnost v České republice splňují vymezení zahraničních spojených neboli „závislých“ osob. Transakce probíhající mezi spojenými osobami musí být nastaveny v souladu s principem tržního odstupu, tj. v souladu s § 23 odst. 11 zákona č. 586/1992 Sb, o daních z příjmů. V praxi to znamená, že cena za vnitropodnikové transakce musí být shodná s cenou jakou by mezi sebou sjednaly nezávislé společnosti na trhu za stejných nebo srovnatelných podmínek, tzn. cena obvyklá.

Pokyn Ministerstva financí České republiky GFŘ D – 34 k uplatňování mezinárodních standardů při zdaňování transakcí mezi sdruženými podniky – převodní ceny uvádí:

„……………Obecně lze konstatovat, že za převodní neboli transferové ceny lze považovat „ceny" uplatňované u transakcí uskutečňovaných mezi dvěma a více daňovými subjekty ekonomicky nebo personálně spojenými (v terminologii smluv o zamezení dvojího zdanění se užívá pojem sdružené podniky). Tyto ceny (tzv. obvyklé ceny) musí být stanoveny stejným způsobem, jakým by při jejich stanovení postupovaly subjekty, které nejsou ekonomicky či personálně spojené (nezávislé podniky). Takto stanovené převodní ceny jsou cenami stanovenými na základě principu tržního odstupu. V České republice se v této souvislosti obecně hovoří o použití „cen obvyklých“ pro účely stanovení základu daně z příjmu, jak jsou uváděny v našich daňových zákonech.

Úřední výklad principu tržního odstupu je obsažen v odstavci 1 článku 9 Modelové daňové smlouvy OECD, která je základem pro dvoustranné daňové smlouvy mezi členy OECD a ve zvyšujícím se počtu i s nečlenskými zeměmi.

Obecně platí, že veškeré přeshraniční daňové vztahy se posuzují nejen co do souladu s tuzemskými zákony, ale i se Smlouvami o zamezení dvojího zdanění, přičemž mezinárodní smlouvy jsou aplikačně nadřazeny tuzemským zákonům (viz čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, resp. § 5 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, příp. rovněž dle § 37 ZDP). Toto platí i při úpravách cen pro daňové účely u transakcí uskutečňovaných mezi sdruženými podniky.

ZDP v § 23 odst. 7 definuje tzv. princip tržního odstupu, který pojednává o rozdílnosti sjednané ceny mezi spojenými osobami a cenami, které byly sjednány mezi nespojenými osobami a jeho následný postup při úpravě základu daně, přičemž přesné znění dle dikce ZDP je následující: „Liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví se základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl. Nelze-li určit cenu, která by byla sjednávána mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, použije se cena určená podle právního předpisu upravujícího oceňování majetku. Ustanovení věty první a druhé se nepoužije v případě uzavření smlouvy o výprose nebo o výpůjčce a v případě, kdy sjednaná výše úroků z úvěrového finančního nástroje mezi spojenými osobami je nižší, než by byla cena sjednaná mezi nespojenými osobami, a věřitelem je daňový nerezident nebo člen obchodní korporace, který je daňovým rezidentem České republiky, nebo poplatník daně z příjmů fyzických osob.“

Každá transakce týkající se vztahů mezi spojenými podniky podléhá (z pohledu strany, která nese náklad) při daňovém posouzení celkem třem typům testů:

1. Substance test – v tomto testu se zkoumá, zdali byla předmětná transakce opravdu uskutečněna (tj. soulad s ustanovením § 24 odst. 1 ZDP),
2. Benefit test – v tomto bodě se testuje přínos, který daná transakce měla pro jejího příjemce (opět zkoumán soulad s ustanovením § 24 odst. 1 ZDP); to může být určeno úvahou, zda by byl nezávislý podnik za srovnatelných okolností ochoten zaplatit za takovou činnost, případně zda by vyvíjel úsilí tuto činnost zajistit vlastními prostředky,
3. Arm‘s length test – posledním testem (pakliže jsou naplněny první dva testy) se zjišťuje, zdali cena účtovaná v souvislosti s realizovanou transakcí odpovídá ceně, kterou by sjednaly nezávislé subjekty (tj. prověřování podmínek dle ustanovení § 23 odst. 7 ZDP). Ve vazbě na uváděné ustanovení § 23 odst. 7 ZDP nutno pro jednoznačnost zmínit, že při stanovení ceny plnění (např. prostřednictvím některé z metod vycházejících z nákladů daňového subjektu) je podstatná ekonomická souvislost nákladu s řízenou transakcí, nikoliv jejich daňová uznatelnost, tj. do výše ceny se musí promítnout veškeré relevantní náklady bez ohledu na jejich daňovou účinnost.

Založení organizační složky slovenské společnosti v České republice

Organizační složka je jednou z možných forem zastoupení společnosti mimo její sídlo. Jedná se tedy o místně a organizačně odloučenou část podniku. Organizační složka může být zřízena v tuzemsku, přičemž v tomto případě nemá její existence dopad do daňových povinností společnosti, protože účetní vyčlenění organizační složky například formou střediska není zákonnou povinností.

V případě, kdy se však společnost rozhodne zřídit svou organizační složku v zahraničí, je nutné vyřešit právní status nově vzniklého podnikatelského subjektu. Jelikož obvykle půjde o podnikatelskou činnost s dlouhodobým charakterem, ve většině případů vzniká společnosti povinnost zapsat se do veřejného rejstříku podnikatelských subjektů, získat oprávnění k výkonu činnosti na území daného státu a provést registraci u místně příslušného finančního úřadu.

Organizační složka, která zaštiťuje podnikání zahraničních osob na území České republiky, musí být dle § 21 Obchodního zákoníku zaregistrována a zapsána v obchodním rejstříku. Pokud charakter činností vykonávaných organizační složkou na území České republiky splňuje podmínky stanovené pro vznik stálé provozovny, vzniká zahraniční společnosti stálá provozovna a současně vzniká povinnost organizační složky hradit daň z příjmů místně příslušnému finančnímu úřadu.

1.4 Stanovení základu daně stálé provozovny v České republice

Definice stálé provozovny je v České republice upravena v § 22 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Dle tohoto zákona se stálou provozovnou rozumí „místo k výkonu činností poplatníků uvedených v § 2 odst. 3 a § 17 odst. 4 na území České republiky, např. dílna, kancelář, místo k těžbě přírodních zdrojů, místo prodeje (odbytiště), staveniště. Staveniště, místo provádění stavebně montážních projektů a dále poskytování činností a služeb uvedených v odstavci 1 písm. c) a f) bod 1 poplatníkem nebo zaměstnanci či osobami pro něho pracujícími se považují za stálou provozovnu, přesáhne-li jejich doba trvání šest měsíců v jakémkoliv období 12 kalendářních měsíců po sobě jdoucích. Jestliže osoba jedná na území České republiky v zastoupení poplatníka uvedeného v § 2 odst. 3 a § 17 odst. 4 a má a obvykle zde vykonává oprávnění uzavírat smlouvy, které jsou závazné pro tohoto poplatníka, má se za to, že tento poplatník má stálou provozovnu na území České republiky, a to ve vztahu ke všem činnostem, které osoba pro poplatníka na území České republiky provádí.“

Provozovna může být v tuzemsku zapsána v obchodním rejstříku jako odštěpný závod zahraničního subjektu. Pro účely účetnictví je považována za účetní jednotku dle § 1 odst. 2 písm. b) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, neboť zákon o účetnictví se vztahuje na zahraniční osoby, pokud na území České republiky podnikají nebo provozují jinou činnost podle zvláštních právních předpisů. Právní úpravu odštěpného závodu pak lze nalézt v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to v § 503, který definuje obecně „pobočku“. Pobočkou je pak taková část závodu, která vykazuje hospodářskou a funkční samostatnost a o které podnikatel rozhodl, že bude pobočkou. Je-li pobočka zapsána do obchodního rejstříku, jedná se o odštěpný závod. Zde nastává velmi úzká návaznost na povinnost vedení účetnictví takového odštěpného závodu, jak je výše uvedeno.

Nutno podotknout, že v případě odštěpného závodu se nejedná o subjekt se samostatnou právní subjektivitou ani způsobilostí k právním úkonům. Zahraniční společnosti budou vždy účastníkem řízení nebo stranou smlouvy ve vztahu k ostatním subjektům. Zahraniční společnost zmocní svého zástupce (vedoucího odštěpného závodu), který je oprávněn zastupovat zahraniční společnost ve všech záležitostech týkajících se odštěpného závodu. Odštěpný závod získává po svém zápisu do obchodního rejstříku identifikační číslo včetně daňové registrace a má další registrační povinnosti vůči různým institucím.

Pokud dojde ke zřízení stálé provozovny na území České republiky, je nezbytné příjmy z činností vykonávaných prostřednictvím této stálé provozovny zdanit. Při identifikaci základu daně se vychází z výsledku hospodaření zjištěného na základě podvojného účetnictví. ^[1]

Základ daně tvoří všechny příjmy definované v § 18 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, které jsou přiřaditelné k činnosti stálé provozovny. Od příjmů je možné odečíst výdaje, které byly prokazatelně vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení těchto příjmů. ^[2]

Dále je v zákoně uvedeno následující: „U stálé provozovny nemůže být základ daně nižší nebo daňová ztráta vyšší, než jaké by dosáhl z téže nebo podobné činnosti vykonávané za obdobných podmínek poplatník se sídlem či bydlištěm na území České republiky. Ke stanovení může být použito poměru zisku nebo ztráty k nákladům nebo hrubým příjmům u srovnatelných poplatníků nebo činností, srovnatelné výše obchodního rozpětí (provize) a jiných srovnatelných údajů. Rovněž lze použít metody rozdělení celkových zisků nebo ztrát zřizovatele stálé provozovny jeho různým částem.“

1.5 Spojené osoby a pravidlo principu tržního odstupu

Právnická osoba na Slovensku a její stálá provozovna v České republice splňují vymezení zahraničních spojených neboli „závislých“ osob, a proto je potřebné jejich základ daně upravit v souladu s § 23 odst. 11 zákona č. 586/1992 Sb, o daních z příjmů. Vynaložené náklady právnické osoby na Slovensku ve prospěch stálé provozovny v České republice je možné uplatnit k nákladům stálé provozovny, a to za podmínky prokázání spojitosti těchto nákladů. Pro správce daně je dále podstatné prokázat tok výrobků či služeb směrem od stálé provozovny k právnické osobě (podniku).

V Modelové smlouvě OECD je alokace zisku na stálou provozovnu řešena v článku 7. Článek 7 ustanovuje zejména základní princip zdaňování stálých provozoven, tj. že zisky, které jsou tvořeny prostřednictvím stálé provozovny, by měly být zdaňovány v zemi jejího umístění. Jako daňově uznatelné náklady je podle článku 7 možné uvést všechny náklady související se stálou provozovnou bez ohledu na místo jejich vzniku. Dále článek 7 zavádí povinnost aplikace principu tržního odstupu při stanovování zisků stálé provozovny. Poslední ustanovení článku 7 uvádí, že v případě, že stálá provozovna pouze nakupovala zboží pro podnik, nebudou jí z tohoto titulu přiděleny žádné zisky.

Veškeré vnitropodnikové transakce probíhající mezi organizační složkou a jejím zřizovatelem jsou považovány za transakce uskutečňované mezi spojenými podniky a podléhají opět ustanovení § 23 odst. 7 ZDP. Tedy musí probíhat v souladu s principem tržního odstupu. Opět i v případě těchto transakcí bude (z pohledu strany, která nese náklad) při daňovém posouzení každá vnitropodniková transakce podléhat splnění substance, benefit a arm’s lenght testům (viz definice spojených osob a pravidla principu tržního odstupu definované u s.r.o. v tomto stanovisku).